
Demokracii do každé školy
Je školní vzdělávání v České republice, demokratické to zemi, demokratické? Domnívám se, že není. Děti minimálně devět let do školy chodí, protože musí, nikoliv proto, že se pro to rozhodly. Školy řídí ředitelé nebo ředitelky, ty jmenuje zřizovatel. Ředitelé pak vybírají učitele. Vedení školy ani učitele si žáci tedy nevolí, stejně tak mají minimální možnost ovlivnit to co, jak a kdy se budou učit nebo dělat. Nedemokratické jsou podle mne i školy spadající do škatulky alternativní (Montessori, Waldorf, Dalton…), školy komunitní, školy zakládané rodiči a jinými nadšenci do vzdělávání, které v poslední době vznikají. Tímto je ale rozhodně nechci kritizovat. Naopak, jsem ráda, že vznikají a ukazují, že škola může fungovat jinak. Jde mi o něco jiného. I v jejich případě podobu vzdělávání určují výhradně dospělí. Pokud bychom školu chtěli vidět jako demokratické společenství, kde mají všichni členové možnost a odpovědnost se rovným dílem podílet na jeho podobě, chodu a řízení, kde je dostatek svobody, ale zároveň i příležitostí proto rozvíjet svůj potenciál, mělo by to fungovat jinak.
Zní to nereálně? Právě na takových principech staví demokratické školy. V demokratických školách, mimo jiné, studenti vybírají své učitele a nebo naopak rozhodují o jejich odchodu. Já jsem strávila měsíc na jedné z nich, na Sands School v anglickém Devonu. Jela jsem tam přesvědčená, že demokratické vzdělávání je cesta, která mi ze všech možných alterantiv formálního vzdělávání dává největší smysl. Takže ano, můj postoj je zaujatý možná nedokážu na to, co jsem zažila, nahlížet dostatečně kriticky. Ikdyž jsem se docela snažila, myslím.
Demokracie na Sands se projevuje hlavně skrz sdílené vytváření a řízení školy, o které se starají studenti společně s dospělými (učiteli a dalšími zaměstnanci). Všichni členové školy jsou rovnocennými partnery, základním předpokladem je, že studenti mají mít možnost rozhodovat o svém vzdělávání. Pokud tu možnost mají, získávají vnitřní motivaci, učení se stává efektivním a může přinášet vnitřní uspokojení a radost. Studenti si tedy sami volí, co ve škole budou dělat – jaké předměty absolvují, jakým jiným činnostem se budou (nebo nebudou) věnovat. Aby toho byli schopni, dostávají samozřejmě potřebnou podporu, od učitelů i kolektivu. A je pravda, že ne všichni to zvládají hladce. Přebírání zodpovědnosti za svůj vlastní život totiž může být pořádná fuška, o tom by mohli leckteří dospělí myslím hodně co povídat. Ale kde jinde se to učit, když ne ve škole?
O tom, jaké je demokratické vzdělávání z pohledu studentů Sands a jak by podle nich školy měly vypadat, si můžete přečíst v tomto rozhovoru. Po měsíci odjíždím s přesvědčením, že to opravdu funguje a pokud se české školy mají někam posunout a v něčem zásadním změnit, je to právě směrem k demokratizaci a svobodě ve vzdělávání. Zkrátka bych si přála, aby byly alespoň z deseti nebo dvaceti procent tak demokratické a svobodné, jako je Sands. V ideálním případě samozřejmě víc, ale na druhou stranu uznávám, že tento přístup nemusí sedět každému, což se týká studentů i učitelů. Těch pravděpodobně víc.
A jak by to tedy mohlo fungovat? Cesta, myslím, nemusí být zas tak složitá. Na spoustě škol existují studentské parlamenty. Často se ale potýkají s nezájmem studentů. Prý se jim nechce se zapojovat. Já se ale obávám, že pes je zakopán jinde. Demotivace studentů podle mne pramení z toho, že parlamenty často rozhodují jen o banalitách a jejich reálný dopad na podobu a fungování školy je minimální. A pak se není čemu divit, že se studentům nechce. To bych taky raději věnovala energii jinam. Větší výzva, je myslím jinde. A bez ní k opravdové změně směrem k demokratizaci škol nemůže dojít. A totiž že dospělí, kteří školy řídí a vytváří jejich podobu, prostě musí přistoupit na to, že se části této moci a zodpovědnosti vzdají a předají ji studentům. Respektive, budou ji s nimi sdílet. Jak prohlásil jeden, asi dvanáctiletý student Sands během prvního dne mé návštěvy: „Demokracie je skvělá, jen trochu záleží na tom, kdo je u moci“.
Pokud vás zajímá, kde všude demokratické školy najdete, ty evropské sdružuje organizace EUDEC. Můžete si také přečíst článek Tomáše Hajzlera o návštěvě demokratické Sudbury školy v Jeruzalémě nebo moje podrobnější postřehy ze Sands na www.svobodauceni.cz.
28 Komentáře
Milá paní(slečno?), své vlastní dítě, které byste od útlého věku vychovávala svým způsobem výchovy by možná mohlo demokraticky přepět ke školství. Asi tak od 10 let. Dřív rozhodně ne. Jenže výchovou často nepolíbené děti mnohých rodičů, kteří zoufale hledají (protože ze své podstaty potřebují) mantinely svého chování a jednání neumí a ani proto nesmí se podílet na něčem ,co nedokáží pochopit. Utopických vizí se za celá tisíciletí rozvinulo hodně.přesto se žádná neuchytila na stálo. Ani ta vaše,protože ta hrstka lidí, kteří jí propagují neznamená nic.Bude stále hrstkou. protože vaše teorie nevychází z lidské přirozenosti.nemohu říci, že by se mi ten model nelíbil, naopak.Jsem velmi svobodomyslný člověk.jenže jsem také člověk pragmatický a dojde mi včas, kde jsou hranice, za které se už nedá jít.
Paní Karvaiová, do budoucnosti jistě nikdo nevidíme, takže naděje tu stále je. Jestliže se děti budou, alespoň ve svobodných školách typu Sudbury a jiné, setkávat s demokratickými principy soužití ve společnosti, postupně se tato dovednost rozšíří natolik, že společnost bude fungovat opravdu demokraticky. Utopie. Možná.Vzdávat tuto naději nesmíme a to je přeci o důvod víc, abychom dávali všem dětem příležitost zažít dobrou výchovu, pokud ji doma nemají. Domnívám se, že je nelogické říkat, že dítě, které doma nemá příležitost poznat dobrou výchovu, musí být nadále vychováváno a vzděláváno nedemokraticky, tudíž v tradiční nedemokratické škole.Věřím dětem, že dokáží pochopit a osvojit si dobré, demokratické chování, pokud ho zažijí dostatečně brzy, takže naopak bych řekla, čím dříve než v 10 letech, tím lépe.
A z čeho soudíte o nedemokratičnosti současné školy.Tyhle řeči mě už vážně štvou.
Paní Karvaiová, dejte mi nějaký příklad, v čem se škola chová vůči žákům i zaměstnancům demokraticky.
Děkuji.
Díky za reakci. Nerozumím tomu, co přesně myslíte formulací „demokraticky přepět ke školství“. To mi brání k pochopení úvodní části vašeho komentáře…
Souhlasím s tím, že mantinely chování (třeba v podobě pravidel) je třeba nastavovat, a to právě v demokratických školách dělá komunita sama. Sama sobě ty mantinely nastavuje a reaguje, pokud je někdo překračuje. A co se týče utopičnosti „mé“ vize, ony ale jsou důkazy, že to fungovat může. Sands School funguje skoro 30 let, Summerhil téměř 100 let, Sudbury školy více než 40 let. Určitě to není univerzální recept, ale poukazuje podle mne na něco, co je ve většinovém školství zcela přehlíženo.
Ano, fungují. Ale vždy v početně omezených komunitách.Zkuste některé Koukolíkovo dílo, které se zabývá vývojovou antropologií.
K této větě se vztahoval můj úvod:…Je školní vzdělávání v České republice, demokratické to zemi, demokratické? Domnívám se, že není………
Tudíž,pokud budete ve svých principech, které hlásáte od narození vychovávat dítě, může zase takové dítě pracovat s tím,co hlásáte.Přijalo to za své, i když ani toto nemusí být pravidlem. Jestliže se sejdou děti z různých výchovných prostředí (a dnes již můžeme hovořit o nevýchovných prostředích), velmi těžko s nimi dáte dohromady pospolitou komunitu, která bude fungovat na vámi nastíněných pravidlech. A rozhodně nemůžete tuto metodu použít v tzv. většinovém školství. Ono by bylo moc hezké,vychovat takhle všechny občany,jenže tento způsob sociálního inženýrství už se zkoušel a víte, jak to vždy dopadá. nikdy nenastane efekt 100 opice.Zatím nikdy, bohužel.
Argumentaci rozumím. Nejde mi ale o to polemizovat o tom, zda je „demokratický školní model“ uplatnitelný většinově a zda je to vhodné. Jde mi o to, že by podle mne (nejen) českým školám prospělo, kdyby se pokusily více naslouchat studentům, daly studentům více svobody a zodpovědnosti. Aby je zkrátka zapojovali do rozhodování o tom, jakým způsobem se budou vzdělávat, co a jak se budou učit. Nic víc, nic míň.
Já nevím, jaké to je sociální inženýrství, ale viz výše o potřebě učit a vychovávat děti demokraticky. U přírodních společenství, ve skandinávských zemích či např. dříve v Uruguay a jinde, demokratické uspořádání společnosti docela dobře fungovalo. Od indiánů se učili i Otci zakladatelé americké demokracie…
Prosím, znovu odkazuji na Františka Koukolíka.Ano, u indiánů a dalších kmenových uspořádání jde leccos, protože jde o omezenou (počtově) komunitu. Na celé lidsktvo se to prostě vztáhnout nedá. Naděje je něco, co je hezké.Krmí to různá náboženství, sekty apod. Jestliže nebylo ideálu dosaženo křesťanstvím nebo dalším náboženstvím několik tisíc let, jak toho chcete dosáhnout? Je třeba se smířit s něčím,co bych nazvala rozumnou střední cestou.
Paní Karvaiová, takže vy přiznáváte, že současné zřízení ve většině států světa, tedy i v ČR, je nedemokratické? Podle mne to není ani tak velikostí, či počtem lidí, ale tím, že už od školy je demokratický princip potlačován. Asi nikdy nedosáhneme naprosto dokonalé demokracie, ale proč alespoň její působnost nerozšiřovat, třeba tím, že začneme ve škole? Nebo vy si nemyslíte, že by se nám v demokracii lépe žilo? Viz inkluze – kdyby se vláda, ministři, zaměstnanci MŠMT chovali demokraticky, řešila by se inkluze zcela jinak.
V tom pripade je nutne zmenit legislativu.Ceske predpisy svazuji vic nez sveraci kazajka.A nikdo nebude riskovat sve misto.
Zastáncům demokracie už z toho jejich zboží hrabe, stručně řečeno.
„Aby studenty zapojovali do rozhodování“ je něco úplně jiného nežli demokracie, dokonce na to vůbec žádnou demokracii nepotřebujete.
Může autorka prozradit, jak si představuje „dát studentům více zodpovědnosti“? Když studenti něco rozhodnou špatně, budou platit penále? Nebo budou vyloučeni ze školy? Odhaduji, že ono „více zodpovědnosti“ znamená, že se jim nestane vůbec nic.
Díky za diagnózu :-). Předání zodpovědnosti si představuji třeba tak (v minimalistické podobě), že budou míst studenti možnost např. rozhodovat o tom, jaké chtějí ve školním roce volitelné předměty (což se, odhaduji, i na mnoha školách děje). Nebo rozhodnou a zorganizují, kam pojedou na školní výlet, lyžák apod. Dostanou rozpočet a společně (i s učiteli) vše naplánují a zorganizují. A pokud něco podcení, nedotáhnou, tak pak se samozřejmě budou muset vyrovnat s následky. Ale budou pracovat s vlastní chybou, to je podle mne nejcennější učení. Pokud by školy byly odvážné, mohly by jít dál a studenty zapojit např. i do výběru učitelů (to se děje třeba na zmíněné škole Sands). Tam pak studenti nesou odpovědnost tak, že prostě mají učitele, jakého si vybrali. A pokud po čase zjistí, že to úplně nefunguje, a že třeba nevybrali správně, řeší to dál. Pracují s důsledky rozhodnutí, které udělali. To je myslím daleko cennější zpětná vazba než penále nebo vyloučení ze školy.
Tak tím se to vysvětluje. „Předání zodpovědnosti si představuji třeba tak (v minimalistické podobě), že budou míst studenti možnost např. rozhodovat o tom …“ – Evidentně nerozlišujete mezi rozhodovací pravomocí a odpovědností.
Ty dva pojmy NEJSOU totéž. Aby organizační schema fungovalo, mělo by obojí patřit stejné osobě, ale rozhodně to tak není vždy. (Je např. příznačné pro neschopné šéfy, že si rozhodovací pravomoc ponechají ale odpovědnost přenesou na podřízené. Naopak šéfové typu „morální gigant“ dokážou předat podřízeným rozhodovací pravomoc, ale ponechat si odpovědnost za případné chyby těch podřízených.)
Zaměňovat tyto dva pojmy je úplný nesmysl.
Pojmy nezaměňuji. V systému řízení školy, který popisuji, jde právě o sdílení rozhodovací pravomoci i odpovědnosti. Pokud škola např. vybere „špatného“ učitele, nesou důsledky rozhodnutí a odpovědnost všichni – studetni nejsou spokojení, ostatní učitelé nejsou spokojení, nějakým způsobem to ovlivňuje to všechy. A všichni to pak dále řeší, společně. Takže rozhodovací pravomoc i odpovědnost patří stejné „osobě“ – škole jako celku.
Možná tomu nebudete věřit, ale opravdu je možné se s dětmi domluvit. Ani děti nebudou hlasovat pro něco, co požene školu a její členy do záhuby. Proč by to dělaly?
Myslím si, že zde je základní nepochopení ve vnímání toho, že žáci nepotřebují svou školu a učitele „zničit“. Všichni se vezou na jedné lodi a jejich cílem není nespokojenost a zánik školy.
A co Zákoník práce? Co práva učitele? Co právní zodpovědnost? Nějak mi to vyvolává více otázek, než odpovědí. Samozřejmě, že v rámci možností se studenti a žáci mohou spolupodílet na některých rozhodnutích, ale budou oni právně zodpovědní, že na některého učitele nezbude plný úvazek? Budou právně zodpovědní, že akce instituce školy skončí finanční ztrátou?
Pokud jde o právní zodpovědnost, tu samozřejmě nesou dospělí. Ale ty „děcka“ fakt nejsou blbý a samozřejmě pokud jim třeba učitel řekne, že tohle a tohle je na hranici zákona, a že to si fakt nemůžou dovolit, protože by se škola mohla dostat do problémů, někdo by v extrémním případě mohl jít do vězení apod. tak samozřejmě takové rozhodnutí neudělají.
Vážená paní Hrubanová, já považuji tento model výchovy, školy za velmi užitečný a potřebný ve všech školách, respektive tak, aby si všechny děti mohly vybrat, do jakého typu školy chtějí chodit. Pokud by se jim nelíbilo v jedné, mohly by přejít do jiné.A rodiče by jim mohli radit, ale ne jim zakazovat či je nutit.
Děkuji za Váš článek o naději.
Aniž bych jakkoli zpochybňoval podstatu článku a při vší úctě a obdivu k tomu, jak takové školy fungují, přimlouval bych se za určitou opatrnost v užívání pojmů,především pak pojmu demokracie. A ty samotné školy, o kterých je řeč, se obvykle u nas označují jako „svobodné školy“, což je sice také trochu matoucí, ale pro snížení rizik nepochopení v jazyce bych doporučoval termín zachovávat. Jinak ale si v nich můžeme nepochybně brát spoustu inspirace.
Ano, uvědomuji si, že označení „demokratické“ může přispívat k nepochopení základních principů těchto škol. Nicméně, obávám se, že to je bohužel způsobeno různými výklady pojmu demokracie jako takového. A jak sám říkáte, i označení „sobodné školy“ není úplně přesné…
Díky za bezva článek!Dává to smysl, až z toho mrazí. Moc bych přála všem dětem, aby měly možnost demokratické prostředí škol zažít. Možná, pokud bych četla Summerhill před 10ti lety, brala bych to jako úlet, ale dneska mi to přijde naprosto smysluplný, a úlet mi přijde spíše to, jak funguje většinové školství. Většina z nás měla tak málo svobody ve výchově, škole, společnosti, že to možná některým z čtenářů zní jako bláznivina nejvyššího kalibru, ale pokud si člověk dá tu práci a ponoří se do svých dětských pocitů, přání, kdo byl jako dítě a jak se cítil, a kde ten jeho nekonečný potenciál zůstal, nebo kde se promarnil, pochopí, že svoboda vede k zodpovědnosti.
Svoboda vede ke zodpovědnosti? Je mi líto, ale dennodenně vidíme kolem sebe příklady lidí, kteří se chovají svobodně a zároveň nezodpovědně. Např.:
– lehkomyslné braní úvěrů
– vztahy na jednu noc
– upřednostňování vlastních zájmů a potřeb
– odsouvání řešení problémů („však nějak bude“; „nemůžou nás přece vystěhovat“)
Zásadní problém je v tom, že některé bumerangy se vracejí až po mnoha letech. Leckterý dospělý zažil, že ho důsledky jeho špatného rozhodnutí dostihly, ale s velkým zpožděním. A naopak s odstupem ocení, že mu před lety někdo nedovolil špatné rozhodnutí udělat. Podruhé se o kamna nespálí. Děti, nezlobte se, tak daleko nevidí.
Utopií bylo v historii opravdu dost a historie nás učí, že ideální modely jsou pro anděly, ne pro většinovou společnost. Bohužel lidská přirozenost je nakloněná k sobeckému postoji a ne každý tyto sklony umí přemáhat. Kde se takoví lidé sejdou, můžou Summerhilly fungovat. Rozhodně ale nelze chtít „demokracii do každé školy“ v tom smyslu, jak píše autorka článku. Vím, že je to pro vás těžké, ale je nutné se smířit s tím, že lidé jsou a budou nedokonalí a ten krásný svět se podaří vybudovat vždycky jen na nějakém ostrůvku.
Znovu píšu – naše školství stojí na jakési legislativě. Možná blbé,ale zákon je zákon. Ten nesmím překročit ,i kdyby se mi zdál sebepitomější.Mám na sebe naloženou odpovědnost, kterou jsem si také nevymyslela, ráda bych se jí částečně zbavila. Nesmím.Inspekce vás kontroluje a postihy jsou. Tohle pište zákonodárcům, ti s tím mohou něco udělat.
A pozor – nemyslete si, že děti se kterými se potkávat jsou takto všechny šikovné. Při představě, že se moje LMP děti budou na něčem podílet je legrační. Jedině tak jestli budeme malovat strom nebo jabko, to jo. O chodu školy -neeeeeeeee. A na běžných základkách? To je skvadra dětí, které ani nechápou ten pojem -demokracie.Většinou. V každé třídě by se našlo tak 5 dětí,víc ani ň. Zkuste někdy vstoupit do reality, nejde jen o idei.
Nepředvídala bych předem, že to nepůjde. A že děti neví, co je demokracie? Pokud jim to učitelé budou ukazovat svým příkladem, brzy pochopí. 😉
Detí môžeme nechať rozhodovať alebo skôr im pomôcť rozhodovať sa o mnohých veciach už teraz. Napríklad pri hľadaní následku pre útočníka v bitke, pri hodnotení vlastnej práce či nálady, pri tom či chcú momentálne pracovať alebo potrebujú chvíľu oddychu, pri tom ako sa postarať o to aby mobily nezvonili na hodine. Je to všetko o rozhodnutí učiteľa niečo zmeniť. V nizkoprahovom klube pre rómsku mládež sme dávali zákaz vstupu ako najvyššiu penalizaciu ale nepáčilo sa nám to. Tak sme sa rozhodli, že zákazy nebudeme dávať a budeme hľadať možnosti čo inak. Odvtedy sme našli vždy nejaké iné riešenie a nálada v klube sa stala naopak bezpečnejšou. Zmena je možná ak v ňu človek verí.
Dobrý den všem, předešlu, že s článkem v principu souhlasím.
Dále bych uvedl, že zmiňovat termíny jako „utopie“ není na místě, vzhledem k tomu, že po světě demokratických škol existují desítky (https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_democratic_schools) a zjevně úspěšně.
Zaujaly mě především reakce zde v diskuzi. Text se dal zřejmě napsat méně konfrontačně, ale míra pochyb o tom co jsou a nejsou děti schopny dělat, je zarážející.
Mám několikaletou zkušenost s prací na základní škole a vedením skautského oddílu. Řekl bych, že jsem za tu dobu poznal několik stovek dětí a určitě bych se neobával jim svěřit podíl na rozhodování v rámci jasně daných společných pravidel (ty jsou mimo jiné limitovány i nadřazenou legislativou).
Umím si živě představit a vymodelovat situace, kdy by taková práce byla velmi složitá a bolestivá, ale i tak bych největší problém neviděl v dětech. Hledal bych ho systému a dospělých.
Děti jen musí dostat příležitost a čas naučit se všem potřebným dovednostem, které demokratické chování vyžaduje. Což často je španělská vesnice i pro mnoho starších lidí. Demokracie není věc obecně platná a daná „jen tak od přírody“. Na to se bohužel zapomíná.
Zkusme se radši zamyslet nad tím, kde je prostor v klasických základních školách se demokracii „učit žitím a užitím“ a nikoli jen strávit několik hodin Občanky s mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. To totiž zjevně nebude ta nejlepší cesta.
Co já bych dala za opravdovou demokracii! Fakt. Jenže já už tolikrát narazila na sevřenou pěst nedemokracie. A hlavně u mladých ,u těch starších ani tak ne. není to divné? Není to trošku takovým tím současným kultem dítěte, kterému se pomalu musíme klanět? A proč?